Gender pay gap nebo také rozdíl mezi platovým ohodnocením mužů a žen je velkým tématem a diskuze o něm získává v posledních letech na hlasitosti. Značnou měrou k tomu přispívá také konference Equal Pay Day, jejíž v pořadí už 14. ročník proběhl minulý týden. Na akci vystoupila řada zajímavých osobností, ženy přitom byly v jednoznačné přesile. Představila se mezi nimi i Kamila Makhmudová, finanční ředitelka a členka boardu Raiffeisenbank. V rozhovoru pro Newstream popsala, s jakými překážkami vedle nerovného odměňování se musejí ženy v byznysu potýkat.
Ve svém životopise máte řadu zajímavých pracovních zkušeností. Kde všude jste působila a kudy vedla vaše cesta k pozici finanční ředitelky v Raiffeisenbank?
Kariéru jsem začínala v rodném Uzbekistánu, kde jsem pracovala ve státní správě na privatizaci největších tuzemských podniků. Později jsem nastoupila do Světové banky, která mi dala možnost cestovat a pracovat v různých zemích světa od střední Asie přes Balkán a Blízký východ až po Afriku. Díky tomu jsem získala zkušenosti z různých kultur. V roce 2007 přišel čas na další změnu. Nastoupila jsem do Raiffeisenbank ve Vídni, kde jsem pracovala na různých pozicích v oblastech strategického řízení, financí nebo fúzí a akvizic. Postupně jsem se propracovala na pozici finanční ředitelky v České republice.
V podobných pozicích častěji potkáváme muže. Myslíte si, že jste jako žena měla těžší dostat se tak daleko?
Na to se těžko odpovídá, protože za mě je to ano i ne. Pro ženy určitě existují jisté bariéry. Nedávno jsem viděla komiksový obrázek, kde muž a žena stojí na startu běžeckého závodu a před ženou jsou nejrůznější překážky jako pračka nebo trouba, zatímco muž má cestu volnou. Myslím, že to tak trochu je. Dokonce i v evropské společnosti, která je v tomto ohledu mnohem vyspělejší.
Kariérní růst jsem zahajovala jako svobodná matka. Musela jsem své práci věnovat hodně času, což pro mě znamenalo téměř nepřetržitý pocit viny. Vyčítala jsem si, že netrávím dost času se synem, a současně jsem se cítila provinile, když jsem musela odejít z práce domů. Na druhou stranu si myslím, že hodně záleží na povaze. Jsem poměrně asertivní člověk a současně jsem si nikdy nedovolila vnímat fakt, že jsem žena, jako nějakou nevýhodu.
Skleněný strop tu pořád je
Někdy se mluví o takzvaném skleněném stropu, který ženám brání v kariérním postupu. Máte s touto problematikou osobní zkušenost? Je to pořád aktuální?
Myslím, že je. Hlavně čím výš jdete. I když v poslední době vidíme více kandidátek a také větší tlak na obsazování vyšších pozic ženami, skleněný strop tu pořád je. Viděla jsem to například v M&A sféře (fúze a akvizice – pozn. red.), což je tradičně „mužská záležitost“. Na vyjednáváních jsem často byla jedinou ženou. Někdy jsem určitě čelila situacím, kdy má rozhodnutí o něco více zpochybňovali, nebo kdy se ptali, jestli mám za sebou nadřízeného, na kterého by se mohli obrátit. Ale zase narážíme na to, že záleží i na osobním postoji. Při vlastním kariérním postupu jsem si existenci skleněného stropu nikdy nepřipouštěla a chovala se, jako by žádný nebyl.
A co vaši kolegové a šéfové? Jednali s vámi jako se sobě rovnou?
Musím říct, že jsem ve své kariéře měla obrovské štěstí. Často byly mými nadřízenými i ženy. Třeba jedna z nich, se kterou jsem pracovala ve Světové bance, skutečně posunula mou kariéru a rozšířila mi obzory. Díky ní jsem pochopila, čeho všeho můžu dosáhnout.
Další nadřízenou jsem měla i v Raiffeisenbank a dodnes je mou velmi dobrou přítelkyní. Často v diskuzích slýchám, že ženy na vedoucích pozicích se k jiným ženám nechovají příliš dobře, nejsou spravedlivé a podobně. Já mám ale přesně opačnou zkušenost. Mezi ženami a muži v pozici nadřízených jsem nikdy neviděla žádné rozdíly. Všichni se ke mně vždy chovali hezky.
